Tuesday, October 27, 2015

EPO Trail Maniacs: Ty voe, já to uběhnul!

Probouzím se uprostřed noci. Ostatní na pokoji podřimují, ale já se furt převaluju. Kolik je? Půl čtvrtý. Tak to můžu ještě dvě hodiny chrápat. Ale moc to nejde. Nohy jako by tušily, co je brzy čeká a asi by si radši udělaly náskok. Co mě, sakra, vedlo k tomu, že jsem se pustil do EPO Trail Maniacs?

To jsem si takhle v červenci na Advantě zrušil kotník. A to hodně – žádná polechtávačka jako obvykle. S modrou haksnou jsem vyrazil za doktorem Fundou, kterej to viděl tak na šest neděl. Potřeboval jsem nějakej cíl. Jinej než 1000 jedniček v BT cupu. A tak jsem si vzpomněl na 63 kilometrů dlouhej trail kolem Slapský přehrady, který jsem loni musel vynechat kvůli brutálně naraženýmu koleni ze štafet. Měl jsem tři měsíce na to dát kotník dohromady a připravit se.

Konečně zvoní budík. Normálně bych ho v 5:30 nejradši rozšlapal, ale dneska mě vysvobozuje. Pidis dál spí, běží krátkou (»jen« 45 km), takže stresuju s Lorencem a Pápnem. Neúspěšně. Autobus na start nám na rozdíl od horského ve Vyšáku neujíždí. V Nečíně je tma a hlavně zima. Zavidíme místním rybářům. Hážou do auta pruty a jedou si otevřít lahváč někam k Vltavě. S Lorencem žebráme po ředitelovi puk, který následně velebíme za jeho metabolismus urychlující účinky. Každý deko, který s sebou nemusíte táhnout, se hodí. Můžete si místo něj vzít třeba sojovej suk. V sedm je odstartováno. Nikam se neženu, ale před sebou vidím, že někdo zvolil opačný přístup. Předběhl totiž i pořadatelské auto. Aha, to je Lorenc. Svítání brzo po startu vyhání tmu. Krajina se zatím topí v mlze.

Klusat jsem byl poprvé dva týdny po zranění, a to na MS ve Skotsku. S ortézou na chození jsem se belhal po stezkách na modelu middlu. Kdo mě viděl, musel si myslet, že patřím k O-trailistům. Kila začala zase naskakovat a na velký běhání to furt nebylo. Tak jsme aspoň přešli s Péťou Krkonoše na Javorku a zpět. A později v září prochodili i kus Šumavy. Ani jsem netušil, jak se to bude hodit.

Mapa Slapský přehrady s mým GPS záznamem trati
Od začátku se držím jednoduché, ale účelné taktiky: Do kopce se prostě neběhá. Naopak z kopce se to snažím pouštět. Co obvykle nestačí na lampiony, tady má na soupeře zdrcující účinek. Úplně jednoduše je předbíhám...
...aby mi to vrátili, když jdu poprvé do chyby. Za silnicí do Nečína omylem přebíhám pole, ještě jdu na druhou stranu a ztracím minutu a půl. Snažím se uklidnit tím, že na šestém kiláku se takovej závod nerozhoduje, ale když se nemůžu dotáhnout na skupinu, co mě tam ošulila, dost mě to sere. Profil je zatím velice přátelskej, a tak i přes opatrnější začátek držím tempo těsně nad 5 minut na kilák. Vltavu vidíme poprvé po 11 kilometrech a zřejmě jsem z lodí kempujících v bahně Hubenovské zátoky tak vyplesklej, že opět běžím špatně. Po pár metrech mě naštěstí otáčí něčí volání. Soukám do sebe první rýžový koláček a zjišťuju, že mi moc nechutná. Co sis uvařil, to si taky sníš. Za chvíli stoupáme na kopec nad cílový Cholín. První a poslední místo, kde to jde rozumně zabalit. Dávám Péťe pusu a valím dál. Zatím není, co řešit, i když z cedule »50 km to go« se mi nedělá úplně dobře. Takže ještě oběhnout Jizerku, říkám si. O kus dál někdo dřepí u cesty. Lorenc, kdo jinej. Za chvíli začíná vrchařská prémie, tak se zase vyčůraně zbavuje zbytečné váhy. Já se boje o kapříky na vrcholu rozhledny Veselý vrch neúčastním. Jednak do kopce neběhám, a pak se mi vybavila Švihákova slova o tom, jak po podobné prémii skoro chcípnul na trailu v Jizerkách. Za to Lorenc to rve jak o život, tak ho aspoň povzbuzuju. Nahoře se poprvé dostáváme nad mraky a pohled to je úchvatný. Škoda, že si ho nemůžu užít. Dole už čeká Boky s pivem. Lokám minerály a vyrážím s pičujícím Lorencem dál. Jeho nadávky však po sto metrech mizí v dáli. Jak mi pak říká v cíli, šel blejt. Taková je daň za vítěznou prémii.

Za tohle to stálo vybušit schody na rozhledně na Veselém vrchu. Foto: Filip Smetana


S normálním běháním jsem začal někdy kolem PéPéček. Dobře mi bylo ale jen na pevných cestách. Utíkal jsem z práce, dal si lauf na Bedřichově, ale furt to bylo maximálně do dvaceti kiláků. Lampiony v Tachově se proměnily v pěkný peklo, protože jsem v terénu spíš šel, než že bych běžel. V tu chvíli mě běhání fakt nebavilo. Mnohem lepší to bylo na Babickym trailu. Asi tou hipsterskou atmoškou, kterou tenhle závod má.

Najednou běžím sám. Není to špatný. Podzimní les, mlha a pata, která mě začíná tlačit v nových botách. Křižák radil proti puchejřům dvoje fusky. Proč já věřím kařdý hovadině! Další rozhledna je na 24. kilometru. Kousek před ní konečně zase někoho předbíhám, cestou nahoru si zpívám s Luďkem Munzarem Rozhlédni se, člověče a na vršku mizí všechny moje problémy, strasti, zhaly, migrény. Výhled je za všechny prachy a pod schody potkávám Lorence. Mám na něj tak dvě minuty. Na kopci nad Živohošťským mostem, kde je druhá občerstvovačka, získávám společnost. Nějakej záškodník strhal značení a proti mě běží čtyřčlenná skupina včetně Handi Krajníkový. Jako správnej lampion vyndavám mapu a obracím je zase zpět. Musíme dál po červený. Společně tak přibíháme k podruhé k Vltavě. Hodinky ukazují 28,6 kiláku. Nejsem ještě ani v polovině. Tuhle informaci musím zapít – jak jinak než bráníkem. Sypu do sebe i sůl a vyrážím přes most na druhý břeh. Teď teprve začne sranda. Skupina se dost natahuje, ale je to jako na gumě. Jak by řekl Čapoun: Každý chvilku, tahá pilku. Čili se neustále předbíháme, předcházíme, ucházíme, atd. Mlha ještě sedí nad přehradou, když odhaluji BT drezík a po chvíli se komíhám kolem Krajíce. Tak tohle bych fakt nečekal. Prej se ztratil a teď se šetří na sprinterskou prémii. Táhlý stoupání z Nový Živohošti je slušnej a hlavně nekonečnej očistec. Nahoře, jsa šťastný, že to mám za sebou, se pěkně rozcupitáván, jenže asfaltový seběh Nahoruby vše převrací na ruby. Najednou nedokážu běžet ani z kopce. Krize je tu – tý mrše to trvalo 39 kiláků, než si mě našla.

Na druhé občerstvovačce. Na hodinkách tři hodiny, v nohách sotva půlka trati a v ruce brankář.
Nikdy jsem neběžel ani maratón. Nejvíc, co jsem zvládl – a to tak tak – byl horskej. Tam to sice je taky přes 60 kilometrů, ale ve dvou dnech. Proto jsem si říkal, že by nebylo od věci jít v přípravě párkrát něco delšího. Nakonec se mi to povedlo jen jednou. Na Kokořínsku jsem v září oběhl 27 kiláků, což nebyla ani polovina Trail Maniacs. Zničilo mě to ale strašně. O další pokusy jít ještě trochu do objemu mě připravila zákeřná rýmička.

Rychle do sebe láduju rice cake a nějaký gely. Seběh k Mastníku jdu na záda Handi a pak se děsně trápím v traverzu nad potokem. Těším se, jak ve studeném brodu trochu vyplavím laktát z nohou, ale letos je docela málo vody, tak se zkouším probrat omytím obličeje. Naivní představa. Postupně se z krize ale dostávám. Zase vidím před sebou Hanku a hodinky ukazují, že už mám v nohách svůj první maraton. Čas 4:31 snad ještě někdy zlepším. Na sprinterskou prémii a občerstovačku to je už jenom kousek. Z dálky už vidím Bokinu, který mi otvírá pivo. Poprvé si na chvíli sedám. Na prémii vyrážím bez ambicí na kapry a dobře dělám. Představa, že to bude hon po nějaké cestičce, bere za své po pár metrech, kdy se leze zarostlou loukou. Vlastně to je takový Bols kros, který nakonec skoro celý obcházím pěšky. Dávám ještě banán se solí a slyším, jak někdo funí do cíle. Zatraceně, Lorenc! Rychle se pakuju a mizím, než se zpamatuje a pověsí se mi na záda. Jenže za následující vsí přebíhám odbočku a ztrácím dvě minuty. Když se v údolí u Musíku kouknu za sebe, už ho vidím. Následuje výšlap slušné stěny, takže polykám šlehu a gel a ujišťuju Lorence, že to je do cíle už jen 14 kiláků. Reaguje, že nás ale čeká to nejhorší. Nechápu. Kopec vylézáme ve čtyřčlenné skupině s borcem, který děsně heká a nahoře křičí »sůl, sůl!«. Mně došla voda, ale podle hodinek zbývají na poslední občerstvovačku jen čtyři kilometry. Jenže jaké! Za chvíli vbíháme na Albertovy skály a mně dochází, co Lorenc myslel. Běžet se skoro nedá – úzký chodníček šplhá a klesá strání mezi vyhlídkami, ze kterých je sice úchvatný pohled na Vltavu, ale s tmou před očima ho úplně neoceníte. Lorence nechávám za sebou a využívám pěšky nachozených kilometrů. Je to nekonečný. Za každým hřebenem čekám, že už cestička vystoupá nahoru ze svahu, ale vždy následuje další padák, další schody, další nicnechápající turisté. Až skoro po půlhodině boje se cesta rozšíří a odkloní se od řeky. Hurá, teď se ještě dostat na občerstvovačku. Obsluhuje tam Péťa, což mi v pohybu vpřed značně pomáhá. Za chvíli už vidím ceduli »Bejky, do toho«. Vím, že jsem blízko. Hned se sápu po pivu. Dávám pár kelímků, opět sůl. Už jen devět kiláků, snaží se mě povzbudit Péťa. Ne-ne, jen osm, opravuju ji dost rázně. Už to neni ani deset. Tohle pomyšlení pohání můj unavenej mozek a ještě unavenější nohy. Sice bez puchejřů, protože dvoje ponožky opravdu fungují, za to s prvními příznaky blížících se křečí. Odbíhám kousek za Protivkou. Toho bych ještě mohl dát.

Peklo jménem Albertovy skály. Foto: Filip Smetana
V říjnu jsem toho už moc neodběhal. Štafety ve Vracově, sem tam nějaký hodinový klusání, EPO orienťáky a týden před závodem výběh na rozhlednu na Císařskym kameni, abych si to jako natrénoval. Paradoxně víc času jsem věnoval tomu, v jakých botech poběžím. Vyzkoušel jsem toho spoustu, chtěl jsem spíš tlumenou krosovku, ale takových bot moc není. Nakonec jsem skočil za Střelcem do Trail Pointu a koupil si Inov8 Race Ultra 270. A řekl bych, že to byla dobrá volba. Na rozdíl od rýžových koláčků, kteří žerou cyklisti ze Sky na Tour. Výživově dobrý, běželo se na to parádně, ale museli byste mít v báglu lednici, aby se z nich nestala taková mazlavá kaše. Příště radši poběžím na suky jako Lorenc.

Protivku mám během chvíli kousek před sebou, ale když se ohlížím, vidím někoho i za sebou. Celou cestu si sice říkám, že závodím hlavně sám se sebou, ale soutěživost je svině. Přece se nenechám doběhnout. Nohy už moc zvedat nedokážu, tak cupitám jako Fujda a před posledním kopcem mám Protivku. Říká, že to je moje, že se na seběh k Vltavě už moc necítí. Odpovídám, že to je blbost, že jdeme spolu, že to bude lepší. Kopec z Pekla pod Dubový vrch vycházíme a pak už se spouštíme dolů. Začíná me píchat v boku. Teď, po 60 kilometrech? To si děláš kozy. Přestávám na to myslet ve chvíli, kdy vidím řeku. A hned na to i cholínský most, který vede k cíli. Kousek před námi někdo běží, ale je moc daleko. Za náma nikdo. Jdeme pěšky do kopce na cílovou louku, Protivka mě popohání, že teď už musíme běžet. Tak jo. Hele přidej, zadarmo to nebude. Pokouším se o sprint, bolí to pekelně. Ale je to tady. Cíl. Kolikátej? Devátej v chlapech? Kecáš! Nekecá. Po sedmi hodinách a čtyřech minutách dřiny tomu ani nemůžu věřit. Za chvíli dobíhá Krajíc. Tak to byl ten, který mě naháněl. O něco později i Lorenc, který vylovil kapříky na obou prémiích. Ležíme na sluníčku, pijeme pivo, kecáme. Stálo to utrpění za to? Jo.

Jako mají ragbisti třetí poločas, i EPO trail pokračoval druhou šedesátkou na baru. Ovšem bez mojí účasti. V osm jsem padl na postel a spal třináct hodin. Ani Boky neměl šanci mi prodat tričko. A ani růže neměla šanci mě poslat do špitálu, i když o tom ta nenasytná kožní mrcha určitě celý závod toužila.

Sunday, January 12, 2014

Krosový karmagedon

Zkratka KZ není jen nickem snoubenky pana NP, či nadávka mající jejího adresáta za vykonavatele orální rozkoše, ale v literatuře se s ní můžeme setkat i ve významu Krosový Závod. A jelikož jsou takové závody docela dobrou příležitostí, jak jít občas taky něco v tempíčku (a ještě se pobavit), sem tam na nějaký zavítám. Bohužel v poslední době mě trochu trápí karma.

Jó, karma je svině
Nejdřív VelKunda. Tu jsem pro jistotu neběžel vůbec, protože jsem se na fotbálku zamotal do záclony a vyjebal si kotník. Ale aspoň jsem startovný zkapalnil v luxusní cider.

Bezva kšeft
Pak jsem vyrazil do Prokopáku na Běh cyklistů. Pěkný blátivý okruh se dvěma zalamováky jsem si proběhl, takže mě nemělo co překvapit. Ve třetím kole jsem měl už celkem dost a moc jsem nechápal, jak dám další tři. Ve čtvrtym jsem se už radši dost šetřil a nechal soupeře běžet, ať se vycukaj. Když mě ale na posledním kopci nějakej strajda povzbuzoval slovy "už jen seběh do cíle", začalo mi docházet, že jsem někde v přípravě udělal chybu. A když pak všichni přede mnou nezatočili do pátýho kola, ale do cíle, došlo mi, že jsem kokot.

Tak už jen šest kol do cíle (Foto Berta)
Zatím posledním KáZetem, který jsem poctil svou účastí, byl Běh Partyzánskou stezkou. Bet mi ho doporučil s tím, že se na něm dá vyhrát spousta autokosmetiky. A jelikož by můj kundolap potřeboval trochu naleštit a provonět, vyrazil jsem do Oseka u Hořovic, což je vesnická díra u plzeňský dálnice. Už od rána se vše hroutilo, jako domeček z lepenkový krabice. Snídal jsem kávenky (nic jinýho doma nebylo), na hajzlu hospody Slavoj pode mnou ruplo prkýnko a, co bylo ze všeho nejhorší, v cenách nebyla žádná autokosmetika. Jen plátkovej ajdam třicítka a plechovka sardinek.

Osecké retro: Zájezdový autobus fotbalistů Slavoje, vyčerpávající seznam sponzorů, ajdam třicítka a sardinky.
Nebylo o co závodit, a tak jsem nechal čelo běžet a v klidu si cupital to svoje. Trať jsem neznal, ale jelikož v čele jelo auto se dvěma majákama a všude důležitě stáli místní s visačkama "pořadatel", neměl jsem strach. Jenže jakmile se po úvodní asfaltové lízačce vběhlo v lese do terénu, visačky zmizely, a mně nezbylo než viset ostatní. Ti se ale po chvíli vydali z kopce zpět na silnici a i když jsem plánek trati moc nedlouho nestudoval, měl jsem tušení, že tudy trať nevede. A taky že jo. Nastal průzkum terénu, no naštěstí partyzáni neprozřetelně v úkrytu kouřili crack, takže se šlo za dýmem. Když jsme se konečně po kilákovym přídavk
u vrátili na trať, už tam lezli zasloužilí mistři sportu. Nicméně předbíhání a machrování mě docela bavilo, čili s mental power to nebylo tak špatný. Nakonec jsem měl i motivaci hnát k cíli - po vyběhnutí z lesa jsem změrčil, jak se kus přede mnou komíhá Lipicánka. A svou čest jsem bez problémů uhájil.

Vyvěšený plánek je značně matoucí a odpovídá době pořízení. Běží se trochu jinudy. A to i když jdete dobře.
Modře průzkum terénu

Sunday, December 1, 2013

Všechno je jednou poprvé. I survájvl.


Když jsem se byl v létě podívat pracovně na Adventure race, dostal jsem neodolatelnou chuť tuhle bejkárnu vyzkoušet. Jenže jelikož usínám na každý diskotéce a v každý druhý nálevně, musel jsem zvolit nějakou soft verzi třídenního ultimátního pekla. Což je přesně Pražský parkový survival.
Už jen postavit se na start byl docela boj. Tři z pěti disciplín jsem nikdy nedělal, slon přijel do Chuchle na jiný nástupiště, ve vlaku mě brutálně vyprudil dědek, Dejna mi nevzala sedák, při pokusu o dofouknutí kola jsem ho vypustil a výklad trati jsem kvůli shánění pumpičky nestihl.

Na 1 brusle/běh, pak OB s povinnými postupy roklemi na 7, 9 a 11, od 13 MTBO se slaňováním (14) a Bols krosem (22) a nakonec kajaky na Berounce
Brusle (5,5 km)
Tak ty zrovna nemám. Ale na kopec z Řevnic se dá i běžet. Parádní lízačka. Tak běžím. Teda ne tak rychle jako Bet. V první zatáčce si vodím Kamenáče. Hůlky do asfaltu nezapíchneš. Pak visím Kynynku. A nahoře ji opírám i s Kládinem. Musí přezouvat. Amatéři.

Když byla možnost vyhnout se bruslím lízáním asfaltu, nebylo o čem přemýšlet.
Orienťák (9,5 km)
Vybíhám na něj s Hvězdářem. To je náhoda. „Kde máš helmu,“ ptá se. Nemám. Nechávám ho v trampskym kutlochu. První rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A drát od elektriky na slanění vodopádu. Ten znám. Druhá rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. Naprosto nekonečná. Třetí rokle a canyoning. Voda, šutry, listí, klacky. A kamera. Pajdám jak retard. Konečně konec. Při lízačce do depa si lížu rány. Kotníky dostaly zabrat.

Kolo (25 km)
V depu už čeká nažhavenej fotříkův Wheeler. Padesátikilovej bajk s kolama od traktoru. Nasedám. Nechce se mi. Volím špatnej postup po silnici. Na prvním kořenu mi padá mizerně přidělanej mapník. Všude je bahno.

Slaňování
Na Babku přijíždím už značně vytočenej. To ale není příčina klepajících se kolen. Slaňovat jsem se učil před třemi dny. „Koukni se na mě,“ říká fotograf. „Radši ho nech bejt,“ reaguje instruktor. Hop přes hranu. Nepadám. Visím. Embéčko je dobrá učitelka. Ani jsem si nenamlátil.

Přiznávám. Byl jsem fakt posranej.
Kolo – pokračování
Další bajkování odkládám rozborem Turmana s Liškou. Žeru a vyrážím. Bahno, asfaltka, tatrovka, asfaltovací stroj. Kudy? „Lesem,“ říká dělník. Jet můžu až za válcem. Jinak mi shoří kola. V lese mi definitivně padá mapník. Musím ho držet v ruce. Míjí mě KLádin. Pak Kynynka. Na Skalce KLádina dojíždím. Válí se po zemi. Má křeče. A taky kabelážní pásku. Spasitel! Bez stolečku v ruce se jede o dost líp. Postup na jednadvacítku musel vymyslet nějakej džihádista. Tlačím delší a horší cestou.

Bols kros
Na startu je Komanč. Snad má něco k pití. Flaška mi už vyschla. „Mám pivo.“ Super! Hltám plasťáček. Pak kros napříč uklouzanou roklí obcházím pěšky. I na pařez si sedám. Tohle už není zábava.

Kolo – cíl
Jak dlouho závodím? Nevím. Ale bude to dlouho. Sjíždím do depa v Řevnicích. Mám po tom loku od Komanče děsnou chuť na pivko.

Kajak (2 km)
Na jedničku není čas. „Máš minutu na odchod na lodě.“ Kurva! Limit. Já nechci na lodičky. „To dáš.“ Tak jo. Největší píčovinu na čtyři házím na zem. Jdu se koupat. Nezastaví mě ani spadlý šraňky u Berounky. Tak co si mám vzít za loď? „Třeba tuhle.“ Malá. „Tak tuhle.“ Tam se taky nevejdu. „Co tahle?“ Ani náhodou. „Tak pak už jedině tudlecta.“ Není to žádná sláva. Kolena mi dost lezou ven z lodi. Ale větší tu nemají. Embéčko mě posílá na vodu. Co mám dělat? „Pádluj, vole!“ Točím se na místě jako jelito. Bum! Slečně z Náchoda to nejde o moc líp. Jít po břehu po čtyřech jsem tam dřív. Pak se uprostřed klidný Berounky zjevuje brutální peřej. Skoro se koupu. To nejhorší ještě přijde. Kousek před kontrolou dostávám křeč. Nemám si jak protáhnout nohu. Nedokážu vystoupit. Vrhám se po prdel do vody. Razím kontrolu. Protahuju si nohu. Vylejvám vodu z lodi. A hurá zpět! Naštěstí to jede o dost líp. Křeč ale stejně před výstupem dostávám. A zase se koupu. Teď už jen doběhnout do cíle. Pět hodin, deset minut. Hotovo. Přežil jsem survival.

A přežil jsem i následnou pětihodinovou diskuzi o sportu, kterou vyšperkoval příchod maratonce Bokyho. Ten si až po třiceti kilometrech v Davli uvědomil, že ty Řevnice nejsou zas tak blízko. Domu jsme tak slonem jeli s vlkem a vopicí. Co už jsem nepřežil, byl nedělní kros v Senohrabech. Utíkat prostě moc nešlo.

 A nakonec ještě video, který běželo na Sport5, kde se dozvíte, jak dopadl souboj Řevničáka s Dobřichovičovákem.
video

Wednesday, November 20, 2013

Jak jsem se (ne)zúčastnil BT pochodu

Letošní BT pochod nemohl začít klasičtěji. V metru směr Florenc mi volá Boky, jestli ten bus jede z Čerňáku. Nejede. Naštěstí má dobrou taxikářku, takže o cestu s dětma nepřišel. A že byla! Za hodinu čtyricet člověk do Turnova dojede třikrát. My skoro ani jednou. Navíc když si chtěl Lorenc zpříjemnit cestu bráníčkem, dostal čočkovou od přítomné docentky semen a hnoje. "By se z toho piva taky mohlo udělat někomu blbě - By se mohlo někomu udělat blbě bez toho piva." Cajk!

Účastníci zájezdu (Foto Sony)
V Turnově na perónu se nás sešlo jako psů, navíc převahu snad měly i fenky, na což fakt nejsme zvyklý. Ty nám s párkem v ruce a rohlíku zafandily při startovním exáči a okoukly prdele a už se razilo směr Hlavatice. Cestou jsme se pokusily hodit vodákům kládu do lodi a prorazit močí most, ale vodáci nejeli a most všechnu odrazil. Cajk!

Kde udělali soudruzi z NDR chybu? (Foto Sony)
Pro mě významná událost se stala v hospodě pod Hlavaticí, kde jsem poprosil členy BT, jestli by dokončili proceduru mého vstupu do BT a hlasovali o mém ByTí, či neByTí. Povedlo se a já budu tento slavný moment slavit tak jako letos. Ve dřevěné mikrotojce. Na následný sex s nahaticemi jsem nebyl dostatečně dřevěný. Cajk!

Na Hlavatici bylo v plánu na Hendyho počest trochu nasněžit, nicméně přístroji se příliš nechtělo. Nakonec ho nepřemluvil ani let z vyhlídky, ale až Jazyk. Na oslavu jeho zručnosti jsem bouchnul šáňo a zajedl to pořádným sendvičem. To mohlo být tak poledne. A pak...

...pak bylo najednou pět ráno, já hledal na Turmanovi batoh a z posledních 17 hodin si ve střípcích vybavoval jen dvě věci - jak někam padám, nebo jak se odněkud škrábu. Ale prej to jinak bylo celkem cajk. Nebo teda spíš cajt...

Monday, November 4, 2013

Sympaticky sprostej HROB

HROB jsem běžel jednou. Před 14 lety v Novohradských horách jsme s Lorencem coby mladý jelita sice doběhli sobotu, ale kopýtka jsme měli tak zmučený, že jsme většinu nedělní etapy absolvovali stopem. Když ale letos Mirkovi odřekl Fujda, který si dává dohromady koleno u MUDr. Hofmanů, bylo to jasný znamení, že máme obnovit spolupráci. Obzvlášť když se běželo zase kolem šantánů pro Rakušáky.

Pravda, přípravu jsem neměl zrovna ideální. Skoro dva tejdny jsem léčil kašlík s rýmičkou, co na mě vlezli před Zanzem, když se Mirek snažil ve čtyři ráno botou prorazit zeď. Trochu mě uklidnil až úterní test na EPO lampionu v Krčáku, kde jsem se sice 80 minut dusil, ale i díky kolegiálně špatnýmu ražení Lorence jsem si doběhl pro vítězný EPO trenky. V pátek jsem ještě odkopal Hanspaulku, dal konečně gól hlavou, sbalil májku od Soukalový a vyrazil na zaostalý jih Čech.

Debata v autě byla taková sympaticky sprostá a jelikož Mirek pospíchal, aby zapsal první kousky do BT Cupu, nezlákaly nás ani chytře vulgární bordýlky kolem cesty. Ve Vyšáku jsme se oblíkli na lyže, zalezli do nevytápěný chatky a jali se testovat, jestli dřív umrzneme, nebo usneme.

Snídaně proběhla na zápraží, protože tam bylo tepleji než v chatce, načež jsem zjistil, že nemám běhací trenky. Jít HROB v dykovkách by bylo zcela jistě kulervoucí, naštěstí Pápn slíbil, že mi nějaký trenkáče vezme do busu, kterým se jelo na start. Pak jsme šli s Lorencem a propos k Jarmilce na kááááávičku, během který nás chytnul káking, během kterýho nám ujely všechny autobusy na start. Sice nám slíbili, že můžeme běžet z další vlny, ale já nutně potřeboval ty trenky, takže jsme sedli do Volva a vydali se do Rakouska stíhat ty, co společný odvoz stihli. Čili všechny.

Štěstí nám přálo. Vracející busy nás těsně nesmetly ze silnice, trenkama mi Štěpán mával na přivítanou a ještě se nám všichni zvládli před vyběhnutím od srdíčka vysmát. Pak už se šlo na to. 


Úvodní skorelauf jsme sice neposbírali úplně ideálně, ale ani jsme ho totálně neposrali, takže největší demencí byl můj kotrmelec při seběhu ze Sternsteinu. Po 90 minutách jsme se seběhli na první občerstvovačce s Kopem+1, Fišerákem+1 a mladýma Luhanama a vyrazili na normální trať. Jako věrní společníci se nakonec ukázal jen Kopeho tým – ostatní nám nesympaticky sprostě utekli. Před druhou občerstvovačkou jsem už docela táhnul nohy za sebou, což znamenalo, že jsem se válel po zemi ještě častěji než normálně. U osmičky jsem pak zajel po koleno do bažiny, takže místo efektního průběhu brodem kolem fotografa jsem se před ním cachtal ve vodě jak malej fakan a snažil se trochu odhnojit. Když se pak vedle kelímků s čajem objevil lahváč, věděl jsem, že jsem zachráněnej. S Lorencem jsme si dali Kozlíka na půl a spolu s Kopem se nějak doplácali do cíle.

Jdu se odfekálnit do potoka. Na předchozí kontrole mi noha ztěžkla asi o pět kilo.

Vzhledem k tomu, že byl start v devět a my to šli tři a půl hodiny, vyvstal před náma dost zásadní problém. Pokud bysme hodně dlouhé odpoledne i večer strávili tak jako obvykle – čili v hospodě – ráno by nás z chatky nedostala ani ta šílená kaltna. Takže jsme to udělali pěkně vyčůraně. Dali jsme si tři pozávodní, obědovečeři s árijskym nihilistou, pak šlofíka a už jen na chuť pár kousků v pivovarskym pajzlu. Pak stačilo jen projet Bášův etalon a vazelínou vlka a šlo se spát.

Ráno nás sice nebolela hlava, ale všechno ostatní jo. Mirek si dal platíčko růžovejch na achilovky, já hamáčka od Gabči, samozřejmě kávičku a jelikož jsme nestíhali start, museli jsme ten kilák v začínajícím chcanci doběhnout. Nakonec to docela bodlo, protože hromaďák, do kterýho jsme se nanominovali ztrátou 40 minut na vedoucího Beta se Šéďou, vystřelil, jak kdyby se běžela obyčejná klasika. 


Záda nám ukázal jen Vašík Král, my pracovali ve skupině, kde bylo zhruba osm týmů. Při výběhu na pětku poprvé padla fráze »Tohle špatně skončí«. Na sedmičku se to trochu trhlo, protože jsme šli rychlejší variantu zprava a i když Lorenc v brutálním seběhu na osmičku řval bolestí, nějakou záhadou jsme tam doběhli Vaška Krále a o šest minut Baču s Veganem. Pohled do mapy byl ale bohužel dost krutej - i když jsme už toho měli fakt dost, pořád jsme skoro nic neuběhli. Na občerstvovačce jsme klasicky zapili lipo Kozlem, hodili hák na klackový béčko Kubu s Fandou a cupitali dál. 

Lorenc pracuje s Kozlem, já v pozadí s čajem
Lorenc pracuje s čajem, já v pozadí s Kozlem
Na desítce jsme opět doběhli Vaška Krále, kterýho jsme viděli asi pikosekundu, protože kopec na jedenáctku běžel. To my se tam sotva plazili a Myro byl prej dost vykydlej – obzvlášť v zabušený pasece kus před kontrolou. Mně trošku otrnulo, protože pod kopcem na nás čekal další Kozlík. A nečekal tam jen on, ale taky – jak jinak – Vašek Král. To jsme měli v nohách dvacítku a připadal jsem si dost dobře. 

Třináctka. A to mi bylo ještě hej...
Kubu s Fandou jsme nechali za sebou cestou na čtrnáctku, kde šli nesmyslně přímo terénem místo po cestě a na patnáctce jsme se klátili zase kousek za Vaškem Králem. Šestnáctka byla po dlouhý době první kontrola, na kterou jsme utíkali úplně sami, ale nějakou záhadou jsme si ji luxusně postupem přes napalm ťukli a oprali tam spoustu týmů. Jenže pak přišla sedmnáctka. Úvodní část terénem mě poslala do totálních sraček a jen jsem sledoval, jak se kolem nás řítí Panchy s Hlavounem a samozřejmě Vašek Král. Nenapadlo mě nic jinýho, než si zpívat tuhle píseň od Baumaxy o člověku, který je ale úplně v prdeli. Hrozně se mi chtělo sednout na pařez, ale Lorenc furt někam fofroval, tak jsem se snažil plácat za ním. „To je určitě ten slavnej hlaďák,“ trklo mě. A taky že jo. Když jsme konečně dolezli na nějakou cestičku, co vedla jakš takš po rovině, a Myro se zahleděl nahoru do brutálního kopce s šutrama, rovnou jsem mu řekl, ať na to vůbec nemyslí. Tohle rozhodnutí, který za mě učinil žaket, bylo nakonec zlatý. Zatímco hafo týmů vyonanovalo do samotnýho pekla na ten kopec, my po cestě docupitali až ke kontrole. Tam sice lidový shromáždění včetně Dýma, kterej vybíhal šest minut před náma, lomilo rukama, že tam lampion nikde není, ale sotva jsme přišli ke kapličce, už ho někdo našel. Bylo to fakt stylový – vrchol naší klátivosti a vyčůranosti přišel po 7 hodinách závodění a 60 kilometrech na předposlední kontrole. A opět tam byl i Vašek Král. Dlouhatánskej seběh na sběrku a do cíle musel Mirka děsně bolet, ale pohled na totálně zbídačenýho Panchyho, který i od nás – mrzáka s prošitym – dostal na postupu z kopce tři minuty, dost pomohl.

Jo, chtěli jsme být do desítky. Nakonec to nevyšlo o jediný místo – na Kopeho nám chybělo pět minut. Ale co, je to vlastně taková sympaticky sprostá výzva, abysme to s Lorencem za dalších 14 let zkusili znova. V kategorii HH40, ale zase vyčůraně a hlavně bez závodění.

Sunday, September 1, 2013

Kámo, taky běžíš na pivo?

Jako léto bylo celkem dobrý. Teda kromě pěstování růže, narážení bůčku a kinderpárty na PP. Zvládl jsem svatbu bez kapky alkoholu, zajezdil si na silničce s vítězem Tour, v Boru viděl skákající prdel a šel dvojku ve Stromovce za 6:39. Jenže poslední zažitkový víkend stejně trumfnul všechno - včetně domácí projekce Babovřesk.

Přitom stačilo splnit jen tři podmínky:
1) Nejet na Sklárnu
2) Nejet na Východky
3) Nejet na West Cup

Místo toho, abych nedoběhl další vícedenní, jsem projel termínofku na Běhej.com a jel běhat.com do Kácova. Dačka nám neslouží, takže nás do souběžné veteránské rallye nepřihlásili a museli jsme s eNPéčkem utíkat. Devatenáct kiláků, napůl terén/napůl asfalt, sem tam kurevskej kopec.



Rozběhl jsem to s pejskama a týpkem s dekou, ale už během zaváděcího kola kolem Sázavy mi bylo jasný, že takhle to nepůjde. Radši jsem je nechal běžet.com a až po výšvih odstavnym pruhem sledoval vzdalující se záda Tottiho. Pak mi plivač zmizel. Na to mě docuknul intelektuál s bavlnářem, jenže ten po chvíli šlápnul do bahýnka, zacákal si lejtka, zamrčel něco o tom, že se na to může vysrat, a odběhl.com se ošplouchnout do řeky. Intoš mi zmizel na první občerstvovačce - kafe ani cheesecake neměli, tak valil bez zastavení. V nejdelším stoupání do Kácovce si to zezadu přihasil elasťák, což byla moje spása, protože mě na patách vytáhl až na kopec. Když jsme si pak cupitali dolů, prohodil: "Taky se tak těšíš na to pivo v cíli?" Jo, má to svý výhody mít finiš přímo před pivovarem. Obzvlášť když je to Kácov. Takže s vidinou orosenýho Hubertusu jsme se pustili do posledních pěti kiláků. Ale s elasťákem jsem vydržel jen pod silnici. Zatímco on mi utíkal fest, závěrečná trojka znovu podél trati a Sázavy mi neutíkala vůbec. Ale pak už jsem uviděl komín pivovaru, ucítil slad a bylo to. 85 minut práce, 9. místo, dvojka od pátýho Tottiho, devítka od vítěznýho triatlonisty na dietě, kácovská desítka, petka na doma a řízeček jako odměna.

V téhle póze člověk většinou končí až po návštěvě pivovaru.

Na druhou fázi jsem vyměnil v Praze Jiřina za Zvířátko a jel za Pápny na venkov. Posezení náramné, ale důvodem naší návštěvy byly především vinařské slavnosti u Berouňáka (kterej před námi radši utekl do Itálie) v Dobřichovicích. No mohl jsem si vzít na takovou akci povolanějšího parťáka, než je Bokovka? Takže jsme si dali dvě skleničky, posoudili vůni a barvu, smočili jazyk a someliér Boky odběhl.com ke stánku pro Budvar. Já vydržel a musím říct, že našel ve vínu i docela zalíbení, takže jsme před půlnocí na koncertu Timudej řvali Banánovou šťávu jak pominutí.

Příjemným bonusem bylo ráno takřka bez kocoviny. Jak na tom byl Boky, nevím, protože ho vyděsil ohlášený příjezd Pacloše na cupitačku, takže skočil na slona a zmizel. Udělal chybu. Pápn nás pěkně protáhl a pochlubil se i se svým byznys projektem v rokli. Vrabčák našel Karlštejn a já mlčel, funěl a dřel. A tečku za supr víkendem obstaral gastronomický zážitek ve Slowpeci (sorry kluci za tu dvanáctku).

BTW: Zaznamenal jsem pochybnosti o mym kiláku za 2:45. Tady je důkaz.

Tuesday, June 18, 2013

Posraná Jukola

Čím začíná každé vaření? Každé vaření začíná nákupem. A čím každá O-dovolená? Taky nákupem. Takže se v pondělí večer stavuju pro dva puky, nabírám Pidise s Veganem a s vypouklými pysky ženeme na jih. Další nákup, tentokrát kuželek, je už zbytečný - krátce po nás doráží do FTVS centra Ovčín nedaleko Stráže nad Nežárkou dva sudy Svijan. Ráno nás bude bolet hlava...

Ráno nás bolí hlava, ale jelikož akádu pořádáme asi v pěti lidech, z nichž většina má s OB v podstatě jen akademické zkušenosti, musíme se chca-nechca smejkat. Naštěstí místo kopaní hajzlů jsme všem do prezentačních tašek šoupli jen roli toaleťáku, takže máme čas roznést kontroly. Nakonec přijíždí jen lehce přes třicet lidí plus Kipketer s falešnou identitou, ale moje middlo se prej líbí. Pravda, nebylo co zkazit.

Při stavbě byla vzata v úvahu i fotogeničnost kontrol (další foto z akády zde)
Na Pidisovi vyučující jsme předešlý večer u sudu udělali takový dojem, že radši dokoupují další štěně se štěnátkem. Docela to bodlo, protože z mikroštafet po Ovčíně, který se tam běhají už asi 50 let, se samovolně stávají pivní štafety. Ty s Flašinetářem, Lasi, Pidisem a Veganem sice nevyhráváme, ale aspoň na rozdíl od Kobříka nepijeme jen půlkelímkáče a ani se pivkem nesprchujeme. Exování se nám každopádně dostává tak pod kůži, že během následné pařby dáváme ještě troje exovací štafety. Kalba končí asi ve dvě, kdy s Pidisem jako poslední tancujeme na stolech a následně podnikáme trestnou výpravu na gymnazistky. Jak jinak než neúspěšnou.

Tělíčka na pivních. Na Kobříkovi dres plandal.
Roznést středeční klasiku je nepoměrně těžší než úterní middle. Naštěstí má tak romantický charakter, že v cíli ani nikdo neprská, že jsem jim to postavil přes 13 kiláků. Holt jsem netušil, že bude pivo zadáčo a akademici se tak akademicky sfouknou. Ale není čas na hrdinství - za pár hodin musím být na letišti. Kuloáry už frčí info, že se budou po celý republice zavírat lidi napojený na Kobříka.

Po pátý ráno jsme na Ruzyni a jelikož ještě netušíme, že jsme si spletli Kobříka s Kolibříkem, scházíme se komplet dvě štafety. Problémy nenastávají ani v Amstru, kde naštěstí nemáme dost času na to, aby někoho napadlo doběhnout pro tašku plnou hulení. Zato první kroky po Finsku jsou vyloženě úspěšný. Nejdřív Boky posílá Lorence do zóny pro lety mimo EU, pak se ztrácí Huf, Fujda a Jedla a korunu příletu nasazuje Fanda, kterýmu na pásu s bagáží jezdí klíče, ale jen do chvíle, než je začne hledat. Pak zmizí. Na útěchu dostáváme místo dvou velkých aut dvě středně velký a Vuittonku Škoda Citigo.

Fujda ani nestihne dopít plechovku a už jsme v Hoňkulích na prvním tréninku. Terén loňský Jukoly je luxusní, jen trochu neodhadujeme délku a místo middla si dáváme klasiku. V Jumbu kupujeme Koffry, zahlcujeme lístkový systém v hamburgrárně a místo do Lahti dojíždíme na stavbu. Na večer jsme konečně v Jämse, kde nás u sebe na statku vítá starej Brůna a ubytovává nás v chatě jak ze severskýho hororu. Jestli nebudeme do rána po hlavu ve sračkách, jako borec z Hodejegerne (rozhodně doporučuju vidět), bude to zázrak.

Brůnova špeluňka se satelitem (ale bez televize)
Přes noc nás kupodivu nikdo nepřefikl (motorofkou myslim), za to venku je parádní fekál. Prej poprvé po měsíci. Trénovat je ale třeba, takže po první dávce shoppingu boucháme farstovanou trať v totálně zabušenym lese. Výrazně nejlepším je výrazně nejlepší, kterej před startem všechny naočkoval, že vyhrát musí Báša. Vymazlená taktika. Za odměnu se cpeme kebabem, pak kofframa, Báša nás brífuje, v sauně pracujeme s parohem a nakonec udíme sebe i maso.

Ráno je v největší fazóně Huf. Nejdřív dává dlaně dolů a jede pánvičky, pak roztáčí po rozklusu kolesa, aby mu nakonec při ohnutí pro batoh ruplo v zádech. Na parkovišti u shuttlů vidíme první elasťáčky, během Venly a další várky šopování nespočet dalších. Hlavy vykroucený, huby otevřený, blonďatý a copánkový ráj. Nebo spíš peklo?

Huf v akci. Než chytil housera.
Běžíme za Spartu, a tak musí klubové preference stranou. Ano, při hecovačce křičím Sparta! - Praha! a ještě si zatleskám (zde je důkaz). Zpívání chorálu "Povstaň, kdo jsi sparťanem" ale už ostatně jako všichni ostatní nedávám. A jde se na to. Z prvního úseku přibíhá Báša kousek za Hufem, na druhém Fujda nestačí Fandovi, a tak na třetí čtrnáctikilákový noční jdu dost daleko za Lorencem z asi 330. místa.

A2 plachta na vytření i s postupy
Terén není žádná hitparáda, hlavně teda kolem cíle. Za to mapou velikosti A2 by si mohl vytřít celej panelák. Ze začátku to je šílenej hon, během kterýho se nechci úplně zatavit. První chybu dělám na čtyřku, když mě stáhnou mutanti na špatnou dálnici (cca minuta). Cestou na devítku kompletně křtím čerstvě koupený klacky v bažině, ze které se musím vytáhnout za strom. U desítky potkávám Adama Brevenýho, který mě předbíhal cestou na jedničku, ale pak volím dementní postup a ještě nechávám minutu na dohledávce. Sérii krátkých postupů jdu úplně sám, pár lidí sbírám až cestou k osmnáctce a nechávám je někde cestou na další kontrolu. Na televizní jednadvacítce mě několik soupeřů dobíhá, ale jsou to asi taky mutanti, protože se mnou absolvují nesmyslnou zákrutu po asfaltce (to bílý mezi nima byla regulerní zarostlá paseka) a pak mi visí na zádech až ke čtyřiadvacítce. Krátce za nima odpočívám na honu do lomíků, kde si to ťukám a i přes křeče v břiše citím silný nohy a pálím to do cíle.

Start. Trošku masovka.
Nakonec to dávám za 103 minut, od Lorence dostávám solidního bůra, od prvních rovněž solidních 23 minut. Jen mě trošku sere, že mi chybí pět lidí, abych stáhnul na úseku 100 míst. Ještě koukám na valícího Beta, který přispívá k vítězství Kalevanu, a jdu do stanu. Tam už je boží dopuštění, které se připisuje kebabu od Turka. Tomu ale odporuje to, že já jsem toho u něj snědl výrazně nejvíc a kromě lehkých křečí zřejmě z gelíku jsem byl OK. Každopádně to probíhalo asi takhle: Člen A při čekání ve frontě viděl, jak člen B opouští tojku. Když následně člen A po vykonání explozivní potřeby sám opouštěl tojku, člen B už zase stál ve frontě. Nehledě na terén, který hlavně v zadní části zas tak špatný nebyl, se tedy jednalo o pěkně posranou Jukolu.

Situace v lese a tojkách se po šesti úsecích vyvinula tak, že naše oba týmy předávají bok po boku. Teda vlastně Dáňa po Tomovi, protože Boky šel čtvrtý úsek. Zatímco Vrabčák dvojku ještě vytahuje o třicet míst na 234. plac, Pavlik si to v lese dost užívá a padá na s mým týmem na 334. místo. Přesto slušný výsledek. Cesta domů je jen o fous lepší, než když jsme se vraceli ze štafet ve Vrbně. A rozhodně lepší, než když jsme před dvěma lety jeli s BT do Finska autem.

Další fotky z Jukoly tady.

Wednesday, May 15, 2013

Čtyřiadvacet hodin v klackách

...to byl jeden z důvodů, proč Kubovi nedalo ani moc práce, aby mě jen týden před startem přemluvil k účasti na Thüringer 24 Stunden OL. Tím druhým bylo to, že výrazně nejlepšího kamaráda bez kamarádů naposled nepustil Ital na víkend, takže jsem se snadno dostal k možnosti neomezené konzumace všeho tekutého na RUMcajsových mílích (kam všichni určitě přijeďte). Bohužel s těma klackama to nakonec úplně nevyšlo.

Prolog

V pátek se ženeme po německých autobánech, abysme stihli postavit stany. Ondřej, Kuba, Šárka, Pakuo, jeho paní, já a tři malé, ale za to vytrvalé, zdroje hluku a lumpáren. V Martinrodě kousek za Erfurtem jsme včas, takže stíháme pár žateckých jedniček a hlavně koncert na rozeskákání. Jó Němci, ty se umí bavit.
video

Ráno je solidní kláda, tak se jdu zahřát ke Conradovi do gešeftu. Haben Sie nummer Zwölf? Nemaj, ale naštěstí mi padnou i o půl čísla menší. Kotníkový integrátory za 130 éček holt u Mráze v obchodu neseženeš.

Systém

Možná by nebylo od věci vysvětlit, jak se to běhá. Štafeta má šest lidí (minimálně dvě baby a jeden veterán), kteří se 24 hodin neustále točí. Jejich pořadí musí zůstat zachovaný, beztrestně lze stáhnout jednoho člověka. Celkem je 38 úseků, které se dělí na denní a noční, dlouhý a krátký, těžký a lehký. Kromě určitých výjimek je volba jejich pořadí zcela na vás, takže se dá různě taktizovat. Startuje se v 9 ráno, končí o den později.

Pakuův rozpis úseků. Levá varianta, podle které jsme měli oběhat vše, vzala za své už po Ondřejově rozběhu. Les bych o dost pomalejší, než se čekalo.

10:31 Úsek první (long easy)

Na denní úseky mi Pakuo nadělil dva krátké těžké a jeden dlouhý lehký. Ten si beru jako první, abych si na lehčí trati osahal terén. A neni to úplná hovadina. Třeba brzy zjišťuju, že pohybovat se do kopce terénem se může rovnat brzké smrti - to když nechci jít na rozdíl od nějakého Onkla po cestách do pravého úhle, fikám si to jen trochu lesem a on mi tam brutálně nakládá. Podložka je hodně měkká, všude je borůvčí po kolena, v něm je navíc spousta klacků a o moc lepší to není ani na většině z miliardy místních průseků. Nicméně easy je fakt easy, v pohodě nacházím i devítku lišácky schovanou pod větvemi smrčků a 6,7 km dávám za 43, tedy minutu pod čas v našem rozpise. Jelikož na úvod jdeme delší úseky všichni, je čas i na hodinovýho šlofíka.

15:06 Úsek druhý (short difficult)

Pakuo, Šárka, Magda, Ondřej a Kuba mají své úseky za sebou, takže je řada zase na mě jako třetím v pořadí. Radost mi dělají nové kotníkové boty, které k mému překvapení docela fungují a můžu to pálit. Držím se osvědčené cestařské taktiky, daří se mi eliminovat chyby a když si chybně vybavuju směrný čas podle rychlé varianty, omylem zrychluji úsek z pětatřiceti na 34. Za odměnu si dávám Cool Grep a šikanován malými Skripniky zevluju.

18:35 Úsek třetí (short difficult)

Pauza mezi úseky se krátí. Jednak přišla série krátkých úseků, a pak Magda podle plánu po svém jediném okruhu skončila. Točíme se tak jen v pěti. Nohy jdou ale furt dobře a hlava taky, takže si na třetím úseku chvíli vodím Wielanda Kundische. Teda než mi uteče borůvčím. Tentokrát jdu 4,9 km za 33 a daří se i ostatním, takže oproti plánu B jsme v mírném předstihu. Kdo mě ale pěkně sere, je Conrad. Stačilo sedmnáct kiláků a jeden z kloubů jeho superbot je už utrženej. Depresi se snažím zahnat jídlem. Noc bude dlouhá.

21:05 Úsek čtvrtý (long difficult night)

Původně jsem měl jít část LDN (fakt super zkratka) za světla, ale to neklaplo. Zatímco mi během předchozích úseků vždycky pršelo jen trochu, tady mě na prvním průběhu pod dálnicí chytá chcanec jako hrom až z toho dělám první větší chybu. Prší tak hodně, že není nic vidět ani s Lupinou. Všechno jde jako po másle, ale jen do předposlední kontroly. Fakt si ji hlídám, musím být kousek od ní, ale přes smrčky ji nenasvítím. Chytám tam búra a připravuju se o fakt dobrej čas na úseku. Takhle jdu 7,4 km za 63. Nicméně chuť jsem si spravuju žateckou Baronkou a jdu chrápat.

Z eLDéeNky jsem s totálně promočenym Pyřintem

1:43 Úsek pátý (Short Easy Night)

Je to fakt lákavý vstát takhle v noci a jít si zaběhat na pětadvacet minut, kolik má krátká lehká noční trať. Dokonce tak lákavý, že jsem si budík nařídil o hodinu dřív. Takže mám spoustu času dělat umění a vzít na sebe suchý klackáče, který si bohužel musím po každém úseku sundavat. Stejně ale přicházím pozdě na předávku, takže na mě musí Kuba tři minuty čekat. Lupinu tentokrát měním za MagicShine Beťákovo ségry, což je sakra rozdíl, ale na tomhle dětskym úseku to nevadí. Z lesa  každopádně přibíhám s prasklym kloubem i na druhé botě a konečně poprvé relativně suchej.

4:07 Úsek šestý (Short Difficult Night)

Tohle je totální peklo, navíc mě začínají trochu brát křeče, takže musí jít do akce emspoma. Tentokrát jsem spíš polehával, protože bych se asi nevzbudil. Už se mi opravdu nechce znovu oblíkat, ale musím. Začíná trochu svítat, ale v lese je ještě brutální tma, takže na těžký úsek zase beru Lupinu. Terčíky mi ale naskakují, teda až na osmičku, kterou jsem už sice měl, ale to byla za tmy spíš nevýhoda. Prostě ji hledám, tam kde si pamatuju, že je, a ona tam není. Prokletou 41, kde jsem o pár hodin dřív nechal pět minut, si tentokrát hlídám. Jeden z kloubů těch scheisseschuhe mě nadobro opustil, ale už nemám sílu to řešit. Jdu to za 36 a ihned po předávce Pakuovi lezu do spacáku. Musím se trochu víc prospat.

7:20 Úsek sedmý (Final Farsta)

Zatímco se chystám na poslední úsek, Šárka s Ondřejem míří do sprchy. Vědí, že oni svůj poslední úsek už do časovýho limitu nestihnou. Závidím jim. Moc. Kuba přibíhá děsně spokojenej a opět v parádním čase. Prej je to krásná ťukačka. Hm, tak to měl něco úplně jinýho než já. Obzvlášť postupy 4 až 7 kolmo na vrstevnice jsou lahůdkový. Nohy za sebou táhnu stejně jako smrad z energetických nesmyslů, kterými jsem nacpanej až po uši. Navíc při každém přelézání větve se bojím, že dostanu křeč. Hlavně ale nechybovat! A to se daří. Závěrečných 36 minut je za mnou. Pakuovi, který se právě stává našim finišmanem, předávám na čtvrtém místě. Teď si Baronku rozhodně zasloužím.

A mám to za sebou. Dopracováno mám v 7:56. Pakua ještě dalších 4,7 km čeká.

Resumé


Lahvacove.misto.cz nakonec dobíhá na pátém místě a má radost. Obrovskou. Konkurence totiž byla velká a cíl, který jsme stanovili na velké pódium, jsme splnili. Já v lese strávil 271 minut, z toho 124 v noci. Sedm mých úseků měřilo pod čarou necelých 36 kiláků. Kolik to bylo v reálu, a že to kvůli obíhačkám hodně nabylo, radši ani nechci vědět. Našel jsem 108 lampionů, udělal jednu velkou chybu v lese a jednu při předávce. Dobrej trénink na Jukolu.
Ještě před vyhlášení jsem ale musel ke Conradovi. Jelikož dám dohromady jen věty typu Meine Schuhe sind kaput, ich möchte Geld züruck, vzal jsem si na pomoc Ondřeje. Byla to správná volba, protože po chvíli jsem omlátil Conradovi boty o hlavu a vzal si zpátky svých 130 éček. Pak už byla velká sláva. Nejdřív proběhla asi dvouhodinová děkovačka, kdy se vzdával hold všem od stavitele tratí přes starosty až po doplňovače hajzlpapírů do tojek. No a pak už si šlo lahvacove.misto.cz po diplom, kytku a pumpičku. Takovou parádu jsem už dlouho nezažil.

Sunday, April 28, 2013

Nordix, Španělsko, forma jako prase (a další štěky)

Závodní lyžařskou sezónu jsem ukončil na Karlově běhu * Jel jsem jak hovado, ale odjížděl nasranej * Ve výsledcích jsem se našel v nejmladších veteránech * Sociální lyžařskou sezonu jsem ukončil na Zdravotníku * U Boba jsem možná vypil víc piv, než kolik jsem najel za víkend kiláků * Bávo nadojelo ani do šneka, takže jsme museli jet domu s dětma a roztočit kola socialismu * Sjezdařskou lyžařskou sezonu jsem ukončil novinářskym mistrákem v Harrachově * Jel jsem jak hovado a odjížděl na Nordix s vopicí *

Vsuvka č. 1: Red Bull Nordix

Do Špindlu jsem sice přijel se sjezdařskou medailí, ale zároveň dost použitej. V žilách mi kolovala zelená a jégr, ale aspoň to trochu odbourávalo strach. A toho bylo při pohledu na spodek černý ve Svatym Petru hafo. Nepřidalo tomu ani to, že jsem nestihl trénink. Takže za brutálního sněžení a jako jeden z posledních jsem se v Pyřintu pustil naslepo do kvalifikace. Popisovat, co se dělo, nemá moc cenu. Na to se podívejte ve videu. Jen upřesním, že v něm děsně funím a hekám, po prvním pádu na brutální kře jsem myslel, že mám natrženou prdel, ten kopec nahoru byl fakt šílenej a do cíle jsem vleže strkal nohu s čipem jak dement. No na postup do rozjížděk to kupodivu nestačilo.



Z Nordixu jsem jel rovnou na jičíňácký soustředění na Branžež * První dva večery jsem kalby zaspal * Příprava s BéTéčkem měla kvalitu * Dokonce i sportovní * Výsledky jsou ale jen z pivních * Tentokrát mi to nepodělal Jazýček * Tentokrát jsem to podělal já a byly z toho jen brambory * Na velikonoční pondělí jsem si odskočil do práce a pak už začal balit *

Vsuvka č. 2: Na týden Erasmákem ve Španělsku

Jelikož jsem se svými studijními výsledky nikdy neměl odvahu přihlásit se na Erasmus, rozhodl jsem se, že zjistim, o co jsem přišel. Takže jsem si sbalil klacky a puk (víc toho Vueling za basic fare nedovoluje) a letěl za ségrou do Santiaga de Compostela. Abych ušetřil, dal jsem si noc v Barceloně, což byl fakt nápad hodný idiota: bus do centra a zpět 4 éčka, vstup na disco 5 éček, šatna 4 éčka, pivo 5 éček/trojka.
Naštěstí Santiago bylo úplně o něčem jinym. Skvělý jídlo, skvělý bary, skvělá katedrála, skvělý ségřiny spolužačky, skvělej výlet do Coruni na fotbal, skvělá couchsurferka Pili, skvělej její přítel-děsnej pivař-majitel baru-basák folkpunkových Bastards On Parade David a úplně nejlepší pařba na diskotéce do sedmi do rána. Takže ségra díky, bylo to skvělý.

A zvádl jsem i solidně potrénovat. Z pseudolesa mě vyhnaly brutální kopce a ještě brutálnější bodláky, proti nimž je českej napalm příjemnou formou masáže. Takže kromě dvou laufů jsem dal už jen dva sprintíky na mapě - v univerzitním kampusu a hlavně ve starém městě kolem katedrály. A to byl velkej orgáč, i když jsem si samozřejmě mezi poutníky a turisty připadal v dedáčích jak mamlas.
Takže teď jako lituju, že jsem byl flink a sám nejel propíjet a projídat státní peníze. Ale neuděláš nic a já udělal aspoň pár fotek a taky video.



No a pak jsem se vrátil do Čech a měl formu jak hovado * Na sprintovym přeboru Prahy v tyčích mi Mráz nasadil dvě minuty * Na sprintu v Kbelích od mojí atletický základny mi Mráz nasadil minutu a půl * Na klasice z vrakoviště mi Mráz nasadil lehce přes dvě minuty * U vrakoviště jsem si vyjebal kotník a musel lízat asfalt ve snaze snížit manko na Mráze * V Litvínově Mráz nebyl a udělal chybu * Byl to pravděpodobně nejhezčí český orienťák letos * Od Leváka jsem sice dostal čtyřku, ale vůbec mi to nevadilo * Furt držím všechny umístění v elitní desítce (8, 4, 7, 6) * Formu jsem potrvdil na lahváči * Parádní Jéňův závod na Letný jsem vyhrál s devíti zátkami *

V hnědkouhelný pánvi to za hnědku rozhodně nestálo