Romantischer valentiner Lauf mit dem kleinen Tier

V pátek volám Bokovkovi, jestli teda pojedeme na lyže. Prej nemá půjčený ani jedno cock-car (audina či BMW v hantýrce Top Gearu), takže zkouším Bete, jenže ten jede s trenérem Brázdou na Kladýnko lízat asfalt, protože chce vyhrát autokosmetiku. Jizerky jsou teda zavrhnuty a vymejšlíme, co spácháme. Cupitačka je jasná, ale kde? Nakonec se domlouváme na zkrácenou Posázafskou, že si uděláme romantický výlet...

Ráno do sebe házim dvě čokorolky a cupitám na Nádraží Krč. Na perónu obdivuju vysloužilýho trempa, kterej má na hlavě čepici s liščim vohonem a na triku odznak šerifa. V jedenáct tam přijíždí hurvínek a v něm Zviřátko. Plkáme o ničem a krátíme si tak dost dlouhou cestu podél Vltavy. Pak se nám nějakej vylitej ajznboňák snaží prodat cosi, co prej někomu pomůže, tak skáčeme v Kameňáku z vlaku a pouštíme stopky. Hurá do Vlčí rokle, ve který jsem ještě nikdy nebyl.

Premiéra docela bolí a to roklí klušeme netradičně na úvod. I když možná to v ní utíká o trochu víc než na asfaltce vedoucí durch Požárama. Každopádně jsem si v ní pěkně užil a vím, že tam při klasický Posázafský vlézt fakt nesmim. Pak poklidný cupitání, Bokyna vypráví, jak se s Lorencem parádně vylili u Boba, čili příběh na dvacet minut. Kopec do Jílovýho dávám silou vůle a v kopci z Jílovýho už pochoduju. Pak se vydávám i směrem k vyhlídce, když už jako dneska běžim místy, kterym se na Boží hod vyhejbám jak čert kříži. Takže nad Sázavou můžu dát se Zvířátkem vlkovku a s jednou pěškobusovou vložkou to dotlačit do Petrova.

Na hodinkách mám přes kilo minut a hurvajz do Prahy jede až za hodinu, takže hledáme hospodu. První má z technických důvodů zavřeno a když už propadáme panice, zmerčíme ceduli Western bufet. Chvíli hledání a pak už lezeme do sklepa nějakýho domku a objednáváme dvoje Svijany 11°. Ty moje jenom zasyčí, mávám pro další a hermelín a za necelou hodinu tam nakonec natlačíme tři kousky. Pro strejdu Příhodu kupujeme do báglu dvě lahvový Plzničky a celý rozbitý cváláme z Petrova k Sázavě na vlak. Nakonec máme ještě rezervu, tak se Zvířátko nechává prudit dědkem, kterej chce, aby Boky lezl po skalách. Jakmile houkne hurvínek, otvíráme o koš Plzničky, sedáme na stejný místo u hajzlu, kde jsme seděli i cestou sem, a smějeme se nalitýmu průvodčímu, co nedokáže ani najít drobný ve šrajtofli. Cesta pak krásně ubíhá a my sme sakra spokojený, jak se nám ten lauf povedl. Hotovej romantickej vejlet, když je skoro ten Valentýn.

A teď hurá na druhou fázi - Mlsnej kocour volá...

Jak se neuvěřitelné stalo skutečností

Na škole jsem byl dlouho. Tak dlouho, že si vlastně ani nepamatuju, co jsem tam těch prvních pár let dělal. Jedno je ale jistý - moc mi to nešlo, protože jsem musel furt žádat o nějaké výjimky. Jednou jsem dokonce už na VŠE ani neměl být, ale nějak jsem to ukoulel. Když jsem se pak konečně dostal do fáze, že jsem měl všechny předměty, tak jsem zas začal psát o Neumannový a neměl chuť ani čas na diplomku a státnice. Takže mi studijní systém v září ohlásil 15. semestr a ve schránce jsem našel již třetí obálku. I když jsem nakonec všechno honil na poslední chvíli, diplomku se mi podařilo 3. ledna odevzdat a vše směřovalo k obhajobě a závěrečný státnici z regionalistiky.

Nejdřív mě minulé úterý čekala obhajoba. Přišel jsem na osmou, jako že si to rychle odbydu a půjdu se zase učit. Omyl. Sešlo se nás na obhajoby a různý státnice asi deset, navíc na hodinu a půl komise odešla na nějakou mimořádnou poradu. Nějakej ukecanej dement ze třeťáku vytáhl Střelené kachny a začal na to balit asi pět holek. Měl u toho děsný řeči, tak jsem si musel odsednout. Pak se konečně asi v půl jedný na mě dostala řada. Prezentace v pohodě, pár doplňujících otázek a já říkám, že se průmyslová revoluce Irsku trochu vyhla (téma DP: Prostorové plánování v Irsku). "Kolego, víte, kde postavili Titanic?" ptá se mě prof. Wokoun. "No asi v Irsku," odpovídám. "To bude taky důvod, proč to s ním skončilo tak, jak to s ním skončilo," podržel mě vedoucí práce Ing. Damborský. Pak jsem ještě prozradil své utajení, kdy jsem přílišný beletristický styl vysvětloval profesní deformací. "Kdybych věděl, že jste z Blesku, tak vám nechám tu dvojku," řekl mi později prof. Wokoun, když mi blahopřál k jedničce. Prozrazení utajení nevydýchal ani kluk se Střelenejma kachnama. "Ty vole, von seděl vedle mě Blesk," prohlásil znechuceně, když jsem odcházel. Chtěl jsem mu ledasco vysvětlit, ale uspokojil jsem se vyřčením slova blbeček.

Obhajoba dopadla dobře, ale času nebylo nezbyt - musel jsem rychle domu a ještě doladit přípravu na státnici. Jako tradičně jsem zjistil, že vlastně nic neumím, takže jsem začal panikařit, nalil do sebe tři litry kafe, šoka a spýda a začal s Rimmerovskym opáčkem. Když jsem si chtěl jít ve čtyři na půlhodiny zdřímnout, tak jsem zjistil, že to nejde, takže jsem se zase vrátil k učení a pocitu, že jsem dutohlav (což zřejmě souvisí s tim Rimmerovskym opáčkem).

Ráno jsem nastoupil na devátou a na chodbě zahlídnul Princla. Podle mě to byl výplod mé fantazie, který mi chtěl naznačit, že to dobře skončí. Princlik byl totiž úplně prvním vyučujícím, který mě na VŠE před sedmi lety zkoušel. To když se mě v rámci Socioekonomické geografie zeptal na to, jaká znám měřítka mapy. Tehdy jsem dostal za jedna, takže jsem měl pocit, že by to mohlo klapnout. Trochu tomu pomohlo i zjištění, že se mi oproti původním informacím výrazně zlepšila komise. Nicméně když jsem si vytáhl otázky, u jedný jsem měl úplný prázdno. No ale nakonec jsem to dal nějak dohromady, otázku, na kterou jsem si věřil, totálně podělal a naopak a odešel s trojkou. Takže má VŠE anabáze je kupodivu ukonce a Zhaly.kom je Ing. Vodohospodář...